No to byla taky prdel, to Vám povím. Já sice věděla, že Flíček prostě bude na Louce ale fakt jsem nevěděla, jak to uděláme. No přinejhorším s ním půjdu pěšky z Dobrovítova, a to se mi teda fakt nechtělo :D protože by to trvalo tak týden :D
Na Farmu jsme přijeli Tomovou dodávkou, zaparkovali jsme uvnitř Farmy, otevřeli kufr dodávky a pochybovačně ale přejícně jsme do kufru položili dvě dlouhé krajinky. Jeden konec byl v kufru a druhý na zemi asi metr a půl od auta, prostě krásná kolejnička pro nevychovaný, nevycvičený a občas dost protivný prasátko :D Tohle musí vyjít! Jiná možnost nebyla.
Flíčka jsem za pomoci papaní a volání vyvedla z ohrádky, provedla jsme ho náměstíčkem farmy a dovedla k autu. No, a teď Fleku je to na tobě. Hlavou mi běželo že jestli chce jít s námi musí to prostě dát.
Měla jsem pro něj připravený dobroty, kukuřici a ovoce, které jsem mu vyskládala na kolejničky, aby po nich stoupal do kufru auta. Teď když tohle píšu mě ta představa rozesmála, jak tohle bylo naivní :D Flek si vzal první dvě ovoce v dosahu natažení jeho krku a z krajinky slezl :D Totálně nás obechcal, jídlo mu bylo jedno, nahoru prostě nepůjde. Vrchol všeho byl ten, aby se přece jen k ovoci dostal, že si stoupl ke krajinám z boku a začal žrát dobroty pro něj připravené. Pěkně, chytře ze země. Tady se mě dojímal smích a pomalé zoufalství zároveň.
Zkoušeli jsme tohle ještě několikrát, různými způsoby. Já v kufru, já na krajince, já vedle krajinky, já za flekem, kterej byl na krajince třeba už v půlce. Nic, pokaždé sešel nebo seskočil dolů. Měl nás úplně na háku, tohle všecko nás skoro stálo půl kýble dobrot, Flek furt na zemi na Farmě, přežranej a já pomale zoufalá že tohle nedáme.
Další vrchol všeho přišel, když Flíček objevil kdesi mimo auto rozsypanou rýži! „No to si ze mě kámo děláš prdel“ jediná rýže na zemi v dosahu 1000000 km a Flek ji najde. Fakt geniální :D
Po nějakém čekání až si pán sežere rýži jsme jej nalákali opět na krajinky, vedoucí do kufru, už byl skoro nahoře ale nic, začal řvát, seskočil a začal se zajímat radši o hlínu na zemi. To už sem si říkala že to nemá cenu. Tak jsme tam tak jen chvíli byli, kecali jsme, říkali vtipy na Flekův účet a nechali to prostě být. Tohle celý trvalo tak půl hodinu. Nic nezabíralo. Po chvíli kecání jsme to zkusili ještě jednou, řekla jsem že naposled a když to nevyjde, uděláme na něj klec a prostě ho nějak příště přeneseme. No tak jdeme na to poslední pokus. Na farmě mi v té době, po našem odchodu nebylo příjemně a tohle šaškování tomu moc nepomohlo, chtěla jsem být prostě už pryč.
Vylezla jsem do kufru, a Flíčka z něj lákala na pěkná slova dobroty, zabíralo to. Flíček pomale stoupal po krajinkách, jenže to tady už bylo tak 3x, jenže tentokrát neslezl dolů a šel přímo do auta.
Jo ještě malá vsuvka, kufr auta byl plně věcí, vezli jsme matraci a milión osobních a darovaných věcí od farmy na Louku. Tudíž jsme vyhranili prostor pro Flíčka, ale zbytek kufru byl přervanej po strop.
Flíček tedy vylezl na svůj vyhraněný plácek a jakmile byl všema nohama tam, okamžitě se za ním zavřeli dveře kufru. Je to tady! Flíček je v autě! Jenže vlastně co já????
Stát u takového prasátka co občas rád kouše lidi, v autě, ve kterým není zvyklí jezdit...no co by asi mohl dělat přitom strachu? Ty vole on mě tady sežere...to sem si fakt myslela.
Flek si zatím spokojeně chřoupal ovoce a kukuřici co jsem mu dala do slámy a já si mezitím zalezla do nejvíc vzdálenýho koutu od něj, jak to bylo možný – no reálně to bylo opravdu pár desítek cm, jenž sem chytře posunula mezi nás matrac, pokud by měl vyjez po mně ze stresu kousne do matrace, juchuu můžeme jet.
Cesta z Farmy na Louku trvá normálně do 10 minut. Když ale vezete plný auto a jedno šílený prasátko, cesta je jaksi delší, snažíte se jet totiž pomale.
První asi 3 minuty si Flek všímal fakt jenom jídla. Někde mezi Zbýšovem a Chválovicema, mu asi došlo že se něco děje a jídlo ho přestalo zajímat. Zvedl hlavu a koukal se, kde že to vlastně je. No po hodně krátké chvíli začal trošku šílet, kvičel, snažil se otáčet a jaksi do všeho narážet. Ty vole on mě fakt sežere, běželo mi hlavou.
Už sem říkala Tomovi, že tohle není uplně dobrý, a tak se Tomáš rozhodl nejezdit na Louku kolem Milana ale jinou cestou a to bližší, kolem rybníka. Flíček se mezitím maličko zklidnil ale ta cesta se mi zdála nekonečná.
Konečně jsme zastavili, no teda spíš Louka zastavila nás, protože jsme zapadli. Byli jsme ale pár metrů od našeho pozemku, takže to tak nevadilo. Tomáš mi otevřel boční dveře a já vyskočila do trávy, Flíček za mnou. My jsme to zvládli, on to zvládl. Docela mě napínal...ale je na Louce, je doma :) Konečně spolu. Teď už napořád. If
První video s Flíčkem v novém domově najdete zde: